Když se řekne nultý ročník srazu, člověk do toho jde vždycky trochu s otazníkem. Organizátoři vlastně poprvé zkouší, jestli celý koncept bude fungovat, návštěvníci ještě nevědí, co přesně čekat, a asi největší neznámou je počet aut, která nakonec opravdu přijedou. Přesně s takovou lehkou nejistotou jsme vyráželi i my na Ameriky v Ústí, které se konaly na letišti v Ústí nad Labem.
Já samozřejmě se svojí RAMkou a společně s kamarádem Alešem Matouškem, který měl tentokrát mnohem důležitější úkol – provést celou akcí návštěvníky jako moderátor. A kdo Aleše zná, asi už tuší, že dát mu mikrofon do ruky znamená přijmout fakt, že se během dne může stát prakticky cokoliv. 😄
Přiznávám, že jsme cestou trochu přemýšleli nad tím, jaká vlastně bude účast. Nultý ročník je nultý ročník a člověk nikdy neví, jestli přijede dvacet aut, padesát nebo se letiště opravdu zaplní.
První příjemné překvapení ale přišlo hned po příjezdu.
Areál byl připravený opravdu pěkně. Dostatek prostoru pro auta, stage, kvalitně připravený zvuk i produkce, občerstvení a celkově prostředí, ze kterého bylo znát, že pořadatelé nenechali všechno na poslední chvíli. Už během prvních minut jsem měl pocit, že i kdyby účast nebyla úplně obrovská, mohl by z toho být hodně pohodový den.
Jenže pak začala přijíždět auta.
A nepřestávala.
Jedno za druhým projížděla branou letiště další americká auta všech možných ročníků a stylů. Staré veterány střídaly moderní muscle cars, pickupy, obrovská SUV a auta, u kterých člověk občas jen stojí a přemýšlí, kde se něco podobného vůbec podařilo majiteli sehnat.
Nakonec se na nultém ročníku sešlo více než 150 amerických aut.
A to už je číslo, které podle mě zaslouží respekt. Zvlášť u úplně nové akce, která si svoje jméno teprve buduje. Letiště se postupně naplnilo naleštěným americkým železem a najednou bylo jasné, že obavy o účast můžeme úplně pustit z hlavy.
Přesně tohle mám na amerických srazech rád. Člověk projde jednu řadu a vidí několik desetiletí automobilové historie vedle sebe. Na jedné straně starý americký veterán, o pár metrů dál moderní Challenger, Mustang nebo Corvette a někde mezi tím samozřejmě několik RAMek. Každý přijede s něčím jiným, ale ve výsledku všechny spojuje úplně stejná věc – radost z aut, která jsou trochu zbytečná, trochu nepraktická a právě proto je máme tak rádi.
Program, při kterém občas trpěly ušní bubínky
Velkou část atmosféry samozřejmě vytvořil také program. Aleš se mikrofonu chopil prakticky od začátku a znovu potvrdil, že moderování je prostředí, ve kterém se cítí opravdu dobře. Dokáže reagovat na lidi, improvizovat a hlavně z programu nedělat jen strohé vyhlašování toho, co bude následovat.
Během dne přišla například ukázka amerického fotbalu, která do celé atmosféry zapadla naprosto přirozeně, a samozřejmě nechyběly ani automobilové soutěže.
Vyhlašovalo se nejhezčí auto srazu i nejlepší veterán, ale jedna disciplína si pro mě osobně vzala trochu víc pozornosti než ostatní.
Soutěž o nejhlasitější výfuk.
Tady asi není potřeba nic složitě vysvětlovat. Postavíte několik amerických osmiválců na jedno místo, dáte jejich majitelům možnost legálně dělat bordel a následně začnete měřit, kdo ho dokáže udělat největší.
Výsledek?
S Alešem nám to místy, lidově řečeno, ujebalo dekel. 😄
A přesně tak to má být.
Zvuk pořádného amerického motoru je jedna věc. Stát pár metrů od něj ve chvíli, kdy majitel dostane instrukci, aby z něj dostal maximum, je úplně jiný zážitek. U některých aut člověk zvuk nejen slyšel, ale skoro cítil v hrudníku.
Výborná disciplína. Příště si možná vezmu špunty do uší.
Možná.
Když na americký sraz přijede Elvis limuzínou
A aby amerického stylu nebylo málo, během dne přijel také Elvis.
Ano, Elvis.
A protože by bylo trochu trapné, kdyby Elvis dorazil běžným kombíkem, přijel samozřejmě vlastní limuzínou. 😄
Jeho vystoupení mělo přesně tu správnou dávku nadsázky a energie, která na podobnou akci patří. Člověk kolem sebe celý den vidí americká auta, cítí benzín a grilované jídlo, z reproduktorů hraje hudba a najednou před pódiem stojí Elvis.
V tu chvíli už chyběla snad jen americká vlajka velikosti letištního hangáru.
Po něm převzala stage skupina Voice. Holky přivezly úplně jiný druh energie a velmi rychle dokázaly rozhýbat prostor před pódiem. Celkově tak program fungoval dobře právě díky tomu, že se během dne pořád něco měnilo. Člověk mohl chvíli procházet auta, potom se zastavit u stage, dát si něco k jídlu, pokecat s lidmi a následně se zase vrátit k programu.
Nikde jsem neměl pocit, že bych několik hodin jen čekal, až se konečně začne něco dít.
A přesně to je podle mě jedna z věcí, která dělá dobrý sraz.
Hlavně pohoda a lidi kolem aut
Když se ale na celý den podívám zpětně, asi nejvíc mi v hlavě nezůstala žádná konkrétní soutěž ani jedno auto.
Byla to celková pohoda.
Možná právě proto, že šlo o nultý ročník, neměla akce ještě žádné přehnané ambice působit jako obrovský festival. Byl to jednoduše dobře připravený sraz amerických aut, kam přijeli lidé, kteří mají společnou zálibu a chtějí si užít den mezi podobně postiženými jedinci.
A těch podobně postižených jedinců se nakonec sešlo opravdu hodně. 😄
Pro mě jsou právě tyhle akce čím dál víc nejen o autech, ale hlavně o lidech kolem nich. Člověk přijede kvůli osmiválcům a nakonec půl dne stráví povídáním s někým, koho třeba zná jen z Instagramu nebo koho potkal na předchozím srazu.
A auta mezitím vlastně jen stojí kolem nás a dělají hezkou kulisu.
Nultý ročník za námi. Co bude dál?
Za mě mají Ameriky v Ústí velmi slušně našlápnuto.
Na první pokus se podařilo přivézt přes 150 amerických vozů, připravit fungující program, dobré zázemí a hlavně vytvořit atmosféru, kvůli které člověk večer neodjíždí s pocitem, že prostě jen někde zaparkoval auto.
Samozřejmě se dá vždycky něco posunout dál. A pokud se bude akce v dalších letech rozrůstat, pravděpodobně se bude měnit i samotný program a celý areál. Ale základ podle mě existuje a je hodně dobrý.
A právě proto budu rád, pokud se příští rok na prvním oficiálním ročníku Amerik v Ústí potkáme znovu.
Ideálně se stejnou skvělou partou lidí, ještě větším počtem amerických aut, dobrým jídlem, vůní benzínu a Alešem opět někde pobíhajícím s mikrofonem.
A pokud znovu přijede Elvis, vůbec se zlobit nebudu.
Jen u soutěže o nejhlasitější výfuk už budu stát o pár metrů dál. 🤠
Fotogalerie
Další srazy
Ameriky na nábřeží: slunce, chrom, řev motorů a další povedený den s Muscle Bandou
Už ráno bylo jasné, že tentokrát nám počasí přeje. Pro více obsahu mě sleduj také na Instagramu Slunce, modrá obloha a den, který k americkým
Ameriky v Ústí: nultý ročník, který příjemně překvapil
Když se řekne nultý ročník srazu, člověk do toho jde vždycky trochu s otazníkem. Organizátoři vlastně poprvé zkouší, jestli celý koncept bude fungovat, návštěvníci ještě
Ameriky ve Všenorech: čtvrtý ročník, který počasí nakonec pustilo
Když se před akcí podíváte na předpověď a vidíte silný déšť, člověk si úplně nemaluje ideální den plný amerických aut, pohody a lidí venku. Jenže
