Můj RAM
aneb když rozum tiše ustoupí radosti
Jsou auta, která si kupuješ proto, že dávají smysl.
A pak je tu RAM.
Myšlenka na RAM nevznikla ze dne na den. Spíš se mi pomalu usazovala někde vzadu v hlavě. Nejdřív jsem se jí smál. Pak jsem si ji omlouval. A nakonec jsem ji přestal ignorovat. Čím víc jsem se na RAM díval, tím víc mi docházelo, že nehledám jen další auto. Hledám něco, co má charakter.
Jsem grafik, tvůrce a člověk, který má rád věci, které nejsou sterilní ani univerzální. A RAM přesně takový je. Velký, výrazný, trochu drzý – ale poctivý. Nic nepředstírá a na nic si nehraje.
Samozřejmě jsem měl obavy. Spoustu. Jak s tím budu jezdit každý den? Jak na to budou reagovat lidi? Jestli to nebude zbytečně přehnané. Jenže pak přišla první jízda. A s ní zvláštní klid, který jsem nečekal. Vysoký posez, přehled, pocit jistoty. Žádná snaha něco dokazovat. Jen pocit, že tohle je ono.
Koupě samotná nebyla žádné drama. Spíš tiché potvrzení rozhodnutí, o kterém jsem už dávno věděl, že přijde. RAM se stal součástí mého běžného dne rychleji, než bych čekal. A hlavně – přirozeně.
Můj RAM je RAM 1500, 5.7 HEMI, Bighorn. Auto, které tě nehoní, ale uklidňuje. Auto, ve kterém chceš být. A auto, které si s žádným jiným nespleteš.
Co jsem ale vůbec nečekal, byl vedlejší efekt. Začal jsem ho fotit. Točit videa. Sdílet radost. A najednou se k tomu přidali další lidi. Komentáře, zprávy, sdílení. RAM se stal tématem. Ne plánovaně, ale přirozeně.
A možná právě proto to funguje.
RAM není rozumná volba pro každého.
Ale pro mě je přesně tím, čím má auto být – radostí.
A tuhle volbu bych udělal znovu.