Venku tma, zima, v hlavě milion výmluv. Gauč volá, seriály blikají, čaj by byl fajn…
Ale místo toho jsem popadl foťák, stativ, světlo a šel fotit RAMA večer. Protože některé nápady tě prostě nenechají v klidu sedět.
Co jsem chtěl vlastně zkusit?
Už delší dobu mi vrtalo hlavou večerní focení auta s dlouhou expozicí. Takový ten moment, kdy auto stojí v klidu, ale kolem něj se „něco děje“. Pohyb, energie, světlo.
Cílem nebyla dokumentační fotka, ale atmosféra. Trochu chaosu, trochu řízenýho nepořádku. RAM jako pevnej bod uprostřed.
A jo – taky jsem si chtěl dokázat, že to nejde jen koukat na cizí fotky na Instagramu, ale vzít to a jít si to zkusit sám.
Co všechno bylo potřeba (a nebylo toho málo)
Než padla první fotka, bylo potřeba:
- najít místo, kde je tma, klid a žádný zbytečný rušení
- zaparkovat auto tak, aby mělo správný úhel a proporce
- vytáhnout stativ (bez něj to nemá smysl)
- nastavit foťák ručně – žádný „AUTO to vyřeší“
- vzít světelný zdroj a smířit se s tím, že budu pobíhat kolem auta jak blázen
A hlavně:
👉 nečekat dokonalý výsledek na první zmáčknutí spouště
Jak focení probíhalo
Foťák kouká dlouho. Já běhám. Světlo kreslí.
Chvíli červená, chvíli bílá. Někdy moc, někdy málo. Někdy se povede křivka, jindy jen nepoužitelný škrábanec světla.
Ale přesně v tom je to kouzlo.
Žádný filtr, žádný preset, žádná zkratka. Jen zkoušení, opakování a ladění.
Auto stojí. Světlo žije.
A někde mezi tím vznikne fotka, která má charakter.
Proč je důležité zmínit ten gauč
Protože tohle focení nevzniklo:
- v teple
- v pohodlí
- „až někdy“
Vzniklo místo večerního válení se.
Místo výmluv. Místo „zítra“.
A přesně to je ten rozdíl, který ve finále uvidíš i na výsledku. Ne dokonalost, ale otisk toho, že ses zvednul a šel něco dělat.
Výsledek?
Není to finální masterpiece.
Ale je to první krok, který má směr. A hlavně – je můj. Vlastní. Od nápadu až po poslední klik.
A příště?
Příště už neřeším „jestli“.
Příště řeším jen jak to udělat zase o kus lepší.