Pamatuju si, jak jsem jako kluk seděl u televize, koukal na auta a představoval si, jaký to jednou bude. Ten zvuk motoru, ten pocit za volantem, ta představa svobody. Nešlo o značku, nešlo o model. Šlo o ten moment, kdy víš, že řídíš něco, co má charakter. Něco velkého. Něco, co budí respekt ještě dřív, než otočíš klíčkem.
Postupem času se ten obraz začal konkretizovat. RAM. Velkej pickup. Osm válců. Pořádnej kus železa. V Česku to zní skoro jako provokace. Nepraktický. Zbytečný. Velký. Žravý. Rozum říká „nedělej to“. Jenže sny většinou nevznikají z rozumu.
Dlouho to byl jen obraz v hlavě. Fotky, videa, zvuk HEMI na YouTube. Takový to „jednou“. A pak přišel moment, kdy jsem si uvědomil, že pokud to jednou má přijít, tak to nepřijde samo. Že čekat na ideální chvíli je jen jiná forma strachu.
Den, kdy jsem si pro něj jel, byl zvláštní. Nebyla to jen koupě auta. Byl to střet reality s něčím, co jsem si roky představoval. Stál jsem vedle něj a říkal si: „Fakt to uděláš?“ Otevřel jsem dveře, sedl si za volant a otočil klíčkem. Ten hlubokej, hutnej zvuk osmiválce nebyl jen zvuk motoru. Byl to zvuk rozhodnutí. Zvuk toho, že některé věci si prostě splníš, i když to nedává smysl tabulkám.
Od té chvíle už to nebylo jen auto. Byla to součást mě. A úplně přirozeně jsem začal tu cestu sdílet. Vznikl profil I HAVE RAM. Ne jako projekt s plánem růstu, ale jako místo, kde si chci ukládat momenty. Starty v zimě, západy slunce, obyčejný jízdy krajinou, tankování, blbosti, co mě napadnou. Jen radost z toho, že si něco žiju.
Postupně jsem si všiml, že lidi nezajímá jen technika. Neptají se primárně na výkon nebo točivý moment. Zajímá je příběh. Proč jsem si ho koupil. Co pro mě znamená. Jaký to je plnit si sen, kterej ostatním může připadat nerozumnej. A možná právě to je na tom nejsilnější. Není to o autě. Je to o tom, že si dovolíš jít za tím, co chceš.
Instagram se tak stal kronikou jedné splněné věci. Každý reel, každá fotka je připomínka toho kluka, který kdysi seděl u televize a představoval si, jaký to asi je. Dneska už to nepředstavuju. Dneska to žiju. Jednou jedeš krajinou a hraje ti song z dětství. Podíváš se na volant, na kapotu před sebou a dojde ti, že některé sny fakt nejsou jen pro ostatní.
RAM pro mě není o racionalitě. Je o pocitu. O svobodě. O tom, že když něco chceš, tak si za tím jdeš. A možná právě proto ten příběh pokračuje dál. Protože to nikdy nebylo jen o autě. Bylo to o odvaze říct si: „Chci to.“ A pak to opravdu udělat.
A víš co? Ten zvuk osmiválce pořád zní stejně dobře jako v těch dětských představách. Možná ještě líp. 🤠🔥